Od dětství miluju knihy a historii. Byla to právě má nejoblíbenější kniha Jako zabít ptáčka, kterou jsem jako malá dostala od maminky k Vánocům a která na gymnáziu rozhodla, že půjdu studovat práva. Díky mému středoškolskému profesorovi dějepisu jsem se zároveň nadchla pro studium historie a došla k přesvědčení, že za pozitivní změny v našem okolí musí bojovat každý, kdo alespoň trochu může. Taky proto jsem se rozhodla přidat k Pirátům.

Více než třicet let vládne v Ústeckém kraji prakticky stejné zastoupení a situace se nelepší. Začala jsem se proto sama sebe ptát: Kam Česká republika směřuje a na koho se při tom ohlíží? Mají lidé v této zemi skutečně rovné šance? Je důstojný a svobodný život hodnotou, o které jen mluvíme, nebo ji i naplňujeme? Odpovědi na tyto otázky mě dohnaly k tomu, že se s tím snažím něco dělat.

Během svého působení v roli krajské zastupitelky jsem potkala lidi, pro které bylo těžké z jejich příjmů pokrýt základní potřeby, zástupce etnických menšin, kteří se setkávali dnes a denně s diskriminací, členy LGBTQ+ komunity, kterým byl pro jejich lásku ztěžován život, a talentované ženy, které nemohly uplatnit svůj potenciál. Nelze si činit iluze, že je v silách jednoho napravit všechny nespravedlnosti a křivdy, mnohdy zakořeněné nedostatečnou informovaností, ale věřím, že každý z nás může být „vysílačem“, který svou prací dokáže oslovit další ve svém okolí.

Chci proto, aby politika byla fér. Chci, aby v kraji s největším počtem exekucí, velkým množstvím vyloučených lokalit, v kraji systémové chudoby s velmi špatným stavem životního prostředí byl konečně slyšet i hlas těch, kteří byli léta přehlíženi. Lidé v místech, jako je náš kraj, nejvíce potřebují dostupné a důstojné bydlení, pomocnou ruku, příležitost znovu nastartovat svůj život a naději, že když jednou člověk upadne, nemusí ho nutně deset dalších ušlapat. Na změnu přitom není nutné čekat desítky let, ale může se o ni pokusit každý – klidně i obyčejná mladá žena, studentka, dcera, jako jsem já.